Radek Petráš

Pokud jsi se proklikal až sem, může to znamenat, že: máš fakt hodně času a rád/a si počteš. se chceš o mě dozvědět nějaké pikanterie. mě zvažuješ na firemní večírek. ses uklikl/a a tvůj cíl byla Pazderková nebo Vydra Stand-up je řehole. Nikdy nevíš, jak dopadneš. Ale vtip je v tom, dobře poznat své publikum... Takže dejme tomu, že jste tady všichni 4. Čtenářka, Bulváromil, Evenťačka a Uklikač.… Poslouchají mě vůbec? Tuto otázku jsem si za svůj život položil v různých variantách už mnohokrát. Poprvé to bylo už opravdu dávno - v roce 2005. Tehdy mi bylo 16 let a já jsem poprvé vstoupil na divadelní prkna a vyzkoušel jsem si, co to znamená, když se na tebe kouká 600 očí. Je to šílený pocit. V roce 2010 za mnou přišel můj herecký kolega a řekl mi, že bych měl vyzkoušet stand-up komedii. Prý na to mám talent. Bylo mi 22 let, sebevědomí mi nechybělo, a proto jsem si řekl: "Mám za sebou 130 repríz Kaplana a k tomu desítky dalších jiných vystoupení. Šak su borec, mě už nic nepřekvapí." Překvapilo. Dost. Nervozitu, kterou jsem cítil těsně před tímto svým prvním stand-up výstupem, si budu pamatovat navždy. Ze stresu jsem se totiž málem pozvracel. Nakonec to ostuda nebyla, lidi se tomu dokonce i smáli a já si pomyslel: "Ty jo, to mě docela bavilo. To chci dělat." Stand-up komedie je tvrdá škola Úkolem nás komiků je stoupnout si před bandu cizích lidí a začít jim odhalovat svou osobnost, svůj pohled na svět a u toho je rozesmát. Ideálně všechny. Ne vždy se to však povede. Stand-up komedie je totiž brutální obor. Vystupoval jsem v rámci výročí 15 let Na Stojáka před vyprodanou Lucernou. Jenom já, mikrofon, 1300 lidí a 15 minut na můj stand-up o závislostech. Natáčelo se to a já měl jenom jeden pokus. Pokud bych dostal otázku: "Kdy jsem byl v životě nejvíc nervózní?" Bylo to tehdy. Ten tlak byl naprosto šílený, ale… dopadlo to dobře. (Youtube - cukroholik) Na druhou stranu nemohu zapomenout na jedno vystoupení na plese ve Šlapanicích, kam jsem přijel s mými kolegy Arnoštem Frauenbergem a Dominikem Heřmanem Lvem. Kývli jsme totiž na naprosto hloupou nabídku. Vystoupit jen tak zdarma, "na kámošsko", o půl 11 večer pro 300 značně opilých návštěvníků plesu. V takto pokročilou hodinu už všichni chtěli akorát tak tancovat a pařit a ne poslouchat nějaké debilní a rádoby vtipné kecy. Hořkou pilulku jsem si tehdy z nás tří vylosoval já a poprvé jsem zažil, jaký je to pocit, když na tebe 300 lidí píská, bučí a řve: "Táhni do hajzlu, ty kreténe!" Stovky stand-up vystoupení mě naučily opravdu hodně. A začínám mít pocit, že jsem na škále úspěchu a neúspěchu okusil snad všechno. Resumé: pro čtenářku: “Není zač.” pro bulváromilce: “Ano, vypískali mě a pak si na mě celý večer ukazovali prstem.” pro evenťačku: “My - Na stojáci - rozumíme dramturgii večírků opravdu lépe. Stand-up plánujte ideálně po jídle, tak aby lidé měli už nějakou tu skleničku za sebou. Ale ne, když už jsou našrot. Neříkejte nám, o čem máme a nemáme mluvit.” pro uklikače: “Nauč se klikat.”

Zpět