Petr Vydra

Svrchu zmíněný zastupuje intelektuální typ komika. Ne, že by chtěl, ale nemá sílu to změnit. Je tak označován jinými. Představuje postavu zaraženého, uťáplého, lehce podivínského knihomola. Každý introvert je trochu podivný, zatímco, když se odváže, tak je podivný ještě víc. Už proto, že introvert není zvyklý se odvázat a překvapí to nejvíc jeho samého, což je na něm i vidět. Při sebemenším odvazu se bojí, jestli to nepřehnal, případně se nepřiměřeně holedbá, že to opravdu přehnal a jak neuvěřitelně moc.

Že se tahle obecná charakteristika k Vydrovi hodí, dokumentuje autentická historka, kterou zaznamenal a udržuje v ústním podání živou Lukáš Pavlásek. „To jsme takhle seděli několik hodin v hospodě, Vydra, nejspíš v roláku, kterej neodloží, ani když jde spát, vypil několik káv a proložil to asi dvěma dvojkama vína. Když nesl k ústům asi třetí doušek vína, řekl po těch několika hodinách možná první větu: ,To jsem se dneska ale odvázal.´ A řek to tím nejsušším způsobem. Přesto se mu to dalo věřit.“ Tolik zážitek. Vydra zkrátka umí překvapit už jenom tím, že od něj nikdo žádné větší překvapení nečeká. Vytvoří něco z úplného minimalismu hereckých prostředků. Jeho poněkud monotónní jakoby nejistá intonace, případně grimasa, jedna, kterou neproměňuje žádná hra mimických svalů, se staly jeho značkou.

„Prodavač biblí, který ale nečekaně zabije diváka pointou mířenou přímo na něj,“ charakterizuje jeho typ Dominik Heřman Lev. Markovi Danielovu zase utkvěla věta majitele klubu, který dostavení se Vydry jako posledního účinkujícího do sestavy večera kvitoval slovy: „Tak smrťák už je tady taky.“ Vydra vyznává humor subtilní, ale někdy zároveň groteskní, když na to přijde tak černý, v soukromí však poněkud laskavější, má rád pointy i čistě vyprávěcí – zasvěcovací a technické pasáže.

Někdy večery a akce moderuje, a pokud má publikum na začátku rozbouřit, tak se mu nejdříve omluví a tím jakoukoli možnost, že by publikum rozbouřit opravdu mohl, zhatí hned v samém zárodku. Nebo že by to byla jeho rafinovaná stylizace? Nějakou stylizaci ale asi má, i když stále ještě tvrdí, že na podiu není za postavu. Nejspíš je, protože když si jednou zcela civilně povídal před vystoupením s Lumírem Tučkem, tak ten mu řekl: „A teď hraješ, nebo to říkáš za sebe?“ Od té doby na svou postavu, kterou nevytvořil, ale nějak se na něm vytvořila sama, spoléhá. A ona se občas a většinou nenápadně dostaví na jeviště společně s ním.

Zpět